Navzdory svému názvu se tento článek nebude zaobírat kritikou či sledovaností pulpových animáků 80. let, ale něčím zcela odlišným – chovem veverek. Pořídit si vlastního živého Chipa nebo Dalea totiž není žádná potíž – zemní veverky se těší čím dál větší oblibě.
Zemní veverka – není to hloupost?
Není. Burunduk páskovaný, kterým se budeme v tomto článku zabývat, tuto představu naplňuje dokonale (stejně jako jeho severoamerický kolega „chipmunk“ – předloha zmiňovaného seriáluJ). Jedná se o hnědě zbarvenou veverku s pěti pruhy na zádech, dorůstající zhruba poloviční velikosti než naše veverky. Žije převážně na zemi, ve které si hloubí nory, které slouží zároveň jako úkryt a jako zásobárna. Burunduci v norách shromažďují zásoby na zimu. Umí samozřejmě velmi dobře šplhat po stromech i skákat z větve na větev, nicméně dost často se drží „při zemi“.
Burunduci jsou rozšíření na severní polokouli a to od Finska až po Japonsko, jejich největší populace je ovšem v Rusku –na Sibiři. Už z toho lze usoudit, že je burunduk vhodným chovancem i do našich podmínek a to i na chov ve venkovní voliéře. Tyto veverky žijí v přírodě v koloniích, jednotliví členové se mezi sebou dorozumívají hvízdáním a skřeky – což pro chovatele slibuje možnost sledovat zajímavé sociální chování při chovu více jedinců.
Živí se zejména rostlinami (ovoce, výhonky, listy, květy…), ale i houbami, larvami a dalšími živočišnými prvky.
Jsou aktivní ve dne, což je další plus pro jejich pořízení. Dožívají se cca 10 let.
Jak na chov?
V první řadě je třeba rozmyslet dvě věci – zda chceme chovat jedno či více zvířat, a zda budeme burunduky chovat doma nebo ve venkovní voliéře.
Osobně do začátku doporučuji jen jednu veverku, pro pár a více je zapotřebí značně větší prostor, aby se vzájemně nenapadaly. Rovněž se samotný burunduk lépe ochočuje, ikdyž přijdete o jejich skupinové chování. Co se týká indoor / outdoor chovu, rozhodně doporučuji spíše vnitřní klec, kterou lze v případě potřeby (dle chuti) mít i venku. Vybudování venkovní voliéry je dosti náročné, jelikož musíte počítat i s tím, že veverky se snadno podhrabou – a rovněž se ve velké voliéře hůře ochočují.
Poslední věcí, kterou je třeba rozmyslet (stejně jako u každého zvířete) je čas, který jste schopni burundukovi věnovat. Rozhodně je potřeba věnovat dost času jeho ochočení, což u mladých zvířat jde dobře, ale tak jako tak je zapotřebí trpělivosti. Neochočený burunduk by vám jistě moc radosti nedělal.
Pokud jste se tedy rozhodli si burunduka pořídit, pojďme mu zařídit ubytování:
Pro jedno zvíře doporučuji klec s plochou dna alespoň 0,5 m2 a poměrně vysokou – veverky jsou totiž velmi aktivní a rády šplhají. Většinu dne stráví pátráním po potravě a tomu by měla odpovídat i ubikace. Klec by rozhodně měla mít i na podlaze kovový rošt – jinak se burunduk prokouše ven.
Jako podestýlku na dno klece lze použít hobliny, pokud nechceme aby burunduk vyhazoval hodně podestýlky ven, lze použít např. dřevěné peletky apod. Určitě burunduk ocení alespoň v části klece trochu přírodní zeminy, ve které bude norovat.
Dále klec doplníme větším množstvím větví, žebříků a obecně hraček a prolézaček. Dobře se osvědčily hračky prodávané pro papoušky v kombinaci bavlna – dřevo. Takto rozčleněný prostor nabízí burundukovi celodenní vyžití a zábavu.
V neposlední řadě umístíme do klece domečky – může být i jen jeden, ale osobně doporučuji dva: veverky si z jednoho udělají zásobárnu a z druhého nocležištěJ. Samozřejmostí jsou misky na krmení, rozhodně by měly být keramické nebo kovové, plastové burunduk rychle zničí. V případě, že používáte napáječku, je ideální ji přichytit zvenčí tak, aby burunduk nedosáhl na plastové části – jinak o ni přijdeteJ.
Krmení:
U krmení se osvědčilo dávat spíše menší množství jídla a hlavně – často kontrolovat spižírnu! Často se stává, že miska je brzy po nasypání prázdná, což ale neznamená, že je burunduk najezený, a že má hlad! Naopak, když po pár dnech zvednete domeček, vysype se na vás hromada zrní, oříšků a dalších pochutin, následovaná tlustou veverkouJ. A tlustá veverka není zdravá veverka…
Burunduci mají opravdu tendenci k tloustnutí, kterou je potřeba hlídat. Rovněž si rádi vybírají jen to co jim chutná – pozor tedy na oříšky a slunečnici – opět velmi tučné potraviny. Hlavně nepodléhejte tomu, že burunduk nic jiného než oříšky nebaští – jen to zkouší a je třeba vydržet. Oříšková monodieta by mu značně zkrátila život…
Zvláštnosti v chovu:
Pro burunduky je typický zimní spánek. V přírodě zimují od října do března, v zajetí je to věc silně individuální. Někteří opravdu usínají, jiní mají jen omezenou aktivitu, kdy většinu dne prospí a jsou vzhůru např. jen 4 hodiny denně. Je důležité jim v tomto období dopřát klid a příliš je nerušit, rozhodně pak nebudit – opět se to negativně promítá v délce života.
Zvuky – burunduci ovládají docela širokou škálu zvuků, nejvíce se projevují až po čtvrtém roce života. Je to další plus, čím vás tohle zvíře v chovu rozhodně zaujme. Nemusíte mít strach, zvuky nejsou nijak hlasité a nebudou vás rušit.
A jsme u konce – pokud vás zemní veverky, resp. v tomto případě burunduci zaujali, přeji hodně zábavy při jejich chovu, rozhodně je to zvíře, do kterého se vyplatí investovat – vrátí vám to svou aktivitou a chováním, které jen tak u nějakého dalšího hlodavce nenajdete.
Na závěr snad ještě legenda o tom, proč má burunduk pět pruhů.
Kdysi dávno pořádala zvířata velkou poradu o tom, zda má být stále jen den anebo noc. Po dlouhé a vášnivé diskusi začal náhle jeden burunduk zpívat: „Svět má být světlý, proto musí být den“. Medvěd, který zastával noc začal mručet: „Svět má být temný, proto musí být noc“. Mezitím co burunduk zpíval, začalo vycházet slunce a začalo se rozednívat. Zvířata, která upřednostňovala noc začala být na burunduka naštvaná, jelikož si myslela, že přivolal den. Medvěd, který zastával noc se tak na burunduka rozhněval, až se po něm ohnal tlapou. Burunduk sice stačil utéct dírou ve stromě, ale i tak mu medvědova tlapa přejela přes záda. No a od té doby má burunduk pět pruhů na zádech…
Loading ...
