Ektoparaziti

Jak už název napovídá, jedná se o parazity vnější. Naprosto nejběžnějšími jsou v tomto ohledu roztoči, které můžeme objevit snad na všech plazech, dále pak klíšťata, která nacházíme zejména u zvířat z importu.

Roztoči

Jedná se bezesporu o nejčastějšího ektoparazita u plazů.  Můžeme je pozorovat jako malé šedivé tečky (menší než špendlíková hlavička) pohybující se po teráriu. Po nasycení krví zčervenají. Jsou aktivní zejména po zhasnutí, dobře se dají pozorovat brzy zrána po rozsvícení terária. Nevyskytují se pouze na plazovi, ale v celém prostoru terária!

Jelikož ve volné přírodě roztoči napadají stále nová zvířata, nemusí být nutně hrozbou. V teráriu ale mají omezený prostor a k dispozici právě vašeho chovance. Velmi rychle se v teráriu množí,  jejich přemnožení může způsobovat stres zvířete, problémy se svlekem,  nechutenství a dokonce i úhyn zvířete.

Jak tedy na ně?

Osobně mám u plazů dobře ozkoušený Frontline, který díky své nízké koncentraci neohrožuje samotné chovance. U hadů je ideální nastříkat si přípravek do dlaně a potřít hada po celém těle – pozor na oči! U ještěrů či želv doporučuji nastříkat Frontline na ubrousek a tím jemně potřít kůži zvířete. Vždy při aplikaci terárium dobře vyvětrejte. Frontline účinkuje až jeden měsíc, vyhubí tedy postupně roztoče všechny.

Arpalit 1% – rovněž sprej, ale o něco agresivnější. Doporučuji používat stejně jako Frontline, ale pouze na větší zvířata a po půl hodině zvířata opláchnout (nutné, jinak hrozí přiotrávení, nervové poruchy atd.). Dá dobře využít u hadů. Nikdy nepoužívejte Arpalit s vyšší koncentrací než je 1%!

Dezinsekční pásky Detia, Blattanex, StopIt – jedná se o poměrně efektivní řešení. Účinná látka je napuštěna v pásku, který se nalepí do terária na místo špatně přístupné plazovi. Odtud se pak uvolňuje do okolí a hubí nežádoucí parazity. Pozor – pokud máte ve stejné místnosti bezobratlé (krmný hmyz, pavouky, štíry), je nutné je dát jinam nebo použít jinou léčbu. Dezinsekční pásky by zahubily i je.

Klíšťata

Napadají zejména hady ve volné přírodě, kteří se pak následkem importu mohou dostat k vám do terária. Parazitují na kůži, kde je lze najít mezi šupinami. Na rozdíl od roztočů se nevyskytují v rámci terária, ale jen na zvířeti.

Klíšťata zlikvidujeme nejsnáze odstraněním např. pinzetou. U drobnějších nebo hodně akčních zvířat se dá použí obdobná léčba jako proti roztočům.

Endoparaziti

Mezi nejčastěji nacházené parazity u plazů patří velké množství červců, hlístic – od tasemnic po filárie. To je ale jen základ – množství různých vnitřních parazitů je nepřeberné a doposud je zde hodně co objevovat. Uklidněním může být, že se endoparazité objevují primárně u zvířat z importu z volné přírody. U zvířete z odchovu není důvod k obavám.

Výjimku tvoří  želvy, pokud jsou chované přes sezónu ve venkovním výběhu. Zde je rozhodně doporučeníhodné udělat čas od času rozbor trusu a podle toho případně zakročit.

Jak poznám, že má moje zvíře endoparazity?

Vždy je nutné nechat udělat rozbor trusu – buď u veterináře nebo přímo na veterinárním ústavu, se kterým veterinář spolupracuje.

Příznaky, že by zvíře mohlo trpět parazitózou může být nechutenství, případně špatný výživný stav i přes dobrý příjem potravy atd.

Rozbor je nutný vždy – na specifické skupiny parazitů je třeba aplikovat specifickou léčbu, aby to bylo účinné.

Jak léčit?

V případě vnitřních parazitů provádí většinou léčbu přímo veterinář po zjištění výsledků z rozboru. V závislosti na druhu plaza aplikuje příslušnou látku – většinou injekčně.

Kde si můžete pomoci sami, jsou právě zmiňované želvy – zde se dá aplikovat „odčervovací prášek“ i v domácích podmínkách  – samozřejmě v množství předepsaném veterinářem.

Jak na to? Želva přece zaleze do krunýře, jakmile ji vezmu do ruky. To sice ano, když ji ale budete chvíli v klidu držet, vykoukne. Želvy jsou zvědaví tvorové. Jakmile udělá tuto chybu, je potřeba chytit jí hlavu mezi palec a ukazováček. Palcem druhé ruky pak jemně, ale silou otevřete čelisti a zasuňte připravený kousek tablety.

Tohle lze praktikovat u menších želv (cca do 5-ti kg). U větších želv už páčení čelistí palcem nedoporučuji, může to být velmi bolestivé J. Místo palce poslouží kousek dřeva nebo zamaskujte tabletu do něčeho moc dobrého – pohlídejte si ale, aby to želva zbaštila.

Nikdy nenechte želvu odčervovat přípravkem Ivomec – účinná látka Ivermectin! Toto u teplokrevných zvířat velmi účinné antiparazitikum želvy spolehlivě během pár hodin zabije. Důvody nejsou známé, ale je to tak.

Na závěr – pokud už se s parazity v teráriu setkáte, zachovejte klid. Ač to tak z článku možná nevyznívá, v případě včasného zákroku se nejedná o žádnou tragédii. Koneckonců paraziti jsou všude okolo, není to tedy nic zvláštního.

Spokojený chov pokud možno bez parazitů,

dlouholetý chovatel plazů a oblastní manager pro moravský kraj  společnosti  Pet Center,

Jan Markel.

setkat s mnoha barevnými mutacemi. Zvláštní kapitolou jsou andulky výstavní a chocholaté. Tento papoušek nemá veliké nároky na prostor. Jeho velikost je přibližně 18cm. Rozhodneme-li se chovat samostatného jedince, stačí klec o rozměrech 50x30x40cm. Uvnitř klece by mělo být několik bidel o různých průměrech, pítko s vodou, krmítka na potravu a trávicí písek. Neměla by chybět sépiová kost, pískové návleky na bidla a v neposlední řadě hračka. Právě s hračkou si andulka ráda hraje v nepřítomnosti chovatele. Základní potravou andulek je mix několika barevných druhů prosa, lesknice, a loupaného ovsa.  Velmi oblíbenou pochoutkou andulek je senegalské proso v klasech a tyčinky s prosem. Dále pak můžeme krmivo obohacovat o různé vitamíny a  minerály. Do takto vybavené klece  si můžeme pořídit opeřeného kamaráda. Pro ochočení je nejvhodnější mladý sameček. Chceme-li naučit andulku mluvit neměla by být ve styku s jinou andulkou. Někteří nadaní jedinci dokážou opakovat desítky slov, dokonce  i celé věty. Samečka poznáme podle modrého ozobí, avšak v útlém věku jedince je růžovo-fialové. Pro lepší manipulaci a snadnější ochočení se andulce mohou zastřihnout pera na křídlech. Vždy se musí ponechat 2-3 letky( nejdelší pera na křídlech), aby se pták cítil přirozeně. Takto zastřižená pera později andulce vypadnou a dorostou nová. Téměř u každého jedince se také setkáme s nemocí. Nejčastější nemoc, kterou prodělá snad každá andulka je vápenka.Tato nemoc se projevuje zduřením kůže kolem zobáku nebo očí. Nemoc je velmi dobře léčitelná, postačí rostlinný olej, kterým potřeme nakažená místa. Celková náročnost chovu tohoto papouška není velká, proto bych andulku doporučil i pro začínající chovatele. Dáme-li andulce potřebnou péči, může nám být věrným a milým společníkem až 10 let.

Miloslav Kössl

dlouholetý chovatel a vedoucí prodejny Pet Center České Budějovice

Parazit sám o sobě nemusí škodit, vyskytuje se u více jak poloviny klinicky zdravých psů. Ke vzniku kožních změn dochází pouze u pacientů geneticky predisponovaných k tomuto onemocnění.  K přenosu parazita dochází pouze v prvních několika málo dnech po porodu a to přímým přenosem z kůže matky na kůži štěněte. Nemocný pes tedy není shopen nakazit jiného dospělého psa, jak o je tomu u většiny jiných parazitů.

K onemocnění jsou náchylnější krátkosrstá a krátkolebá plemena psů. Většina lékařů se s demodikózou nejčastěji potkává u Stafordšírských bulteriérů, mopsů a pittbulteriérů. Demodikóza má více forem. Nejčastější je forma lokální, při které na kůži pozorujeme okrouhlá vylysalá ložiska se zvýšenou tvorbou jemných šupin a zarudnutím. Změny začínají na hlavě, kolem očí a na hřbetě nosu, pak se šíří dál po celém těle.  Většina štěňat  s lokální formou se samovyléčí. Zhruba u 10 % může přejít až do celotělového postižení. Při celotělovém postižení dochází k chronickému zánětu kůže, který se projevuje vypadáváním srsti, zarudnutím, šupinatěním a zhrubnutím kůže. K demodikóze se často přidává sekundární bakteriální nebo kvasinková infekce, které můžou komplikovat, jak diagnostiku, tak samotnou terapii. Specifickou formou je tzv. pododemodikóza, což jsou chronické záněty meziprstí s tvorbou granulomů. Často bývají následkem nedoléčené celkové demodikózy.

V diagnostice je nejdůležitejší průkaz parazita v mikroskopu, jako vyšetřovaný materiál se volý hluboký kožní seškrab, vytržený chlup nebo obsah neštoviček. Demodex se dá prokázat i kožní biopsií s následným histopatologickým vyšetřením.

Při terapii demodikózy  máme více možností. Ideální je nejdřív ostříhat srst a použít šampón s obsahem benzoyl-peroxydu, což je látka umožňující otevření a následně vypláchnutí chlupových folikulů. Teprve pak aplikujeme preparáty antiparazitární. Nejčastěji používaným medikamentem je amitraz, buďto jako pravidelné koupele nebo spot-ony. Nevýhodou amitrazu je jeho charakteristický zápach, občas se na něj vyskytuje přecitlivělost.
Amitraz zabírá zhruba u 80% pacientů, u zbylých se  dají k terapii použít tzv. avermectiny (selamectin, ivermectin, moxidectin) a imidacloprid. Existuje několik terapeutických protokolů, které se většinou liší od dávkování předepsaného přímo výrobcem. Proto je nutné léčbu svěřit do rukou veterinárře. Důležité je pravidelně kontrolovat efektivitu léčby – léčiva se musí aplikovat až do 2 negativních kožních seškrabů (kontrolní kožní seškraby se dělají každé 4 týdny terapie). Ze začátku je většinou nutné zvládnout sekundární bakteriální nebo kvasinkové infekce. Jako doplňkovou terapii lze doporučit podávání vitaminu E, zinku, biotinu a nenasycených mastných kyselin , případně imunostimulačních látek. Terapie generalizované demodikózy je bohužel někdy velmi zdlouhavá a taky finančně náročná. U zvířat s poruchami imunity dochází celoživotně k recidivám, nejčastěji jsou recidivy spojeny se stresem, háráním, březostí nebo jiným oslabením organizmu. Zvířata, které překonaly generalizovanou demodikózu, by se neměly dál používat v plamenitbě, zejména tak feny, jejihž potomci trpí na celotělové formy.

MVDr. Samuel Evinic

veterinář z VETERINY-PRAHA.cz

Už pár dní před porodem může být problémem tzv. toxémie. Toxémie je závažné onemocnění, které bývá vyvoláno hladověním nebo nadměrným stresem. Vyskytuje se hlavně u obézních ramlic. Principem nemoci je porucha metabolizmu tuků s následným selháním jater.  Příznaky nastupují rychle – nechutenství, slabost, dehydratace, křeče, potrat až kolaps. Pozorný chovatel si všimne pachu z tlamky po acetonu.  Nemoc se léčí těžce a s léčbou je potřeba začít okamžitě. Nejdůležitější je infuzní terapie a obnovení metabolizmu. Jedinou prevencí je dodržování zásad výživy březích ramlic (nepřekrmovat, vyvážená strava…) a zajištění klidného prostředí.

Nejčastějšími  nemoci dělohy jsou  adenokarcinom dělohy, pyometra (hnisavý zánět dělohy) a hydrometra (náplň dělohy tekutinou). Onemocnění dělohy se projevují v zásadě podobně.  Prvním pozorovaným příznakem můžou být problémy s reprodukcí, kterým z počátku není věnovaná veliká pozornost – špatné zabřezávání, potraty, porod mrtvých plodů, nízká životaschopnost mláďat, slabé vrhy. Chovatel s králíkem přichází na vyšetření často až když se objeví  výtok z rodidel. Pak se přidává chronické hubnutí, zvětšení břicha, celková slabost a nechutenství. Adenokarcinom dělohy je nejčastějším nádorem u králiků a vyskytuje se převážně u starších králic. Zánět dělohy vzniká buď infekcí rodidel po porodu nebo na podkladě hormonální dysbalance v důsledku cyst vaječníků.  Diagnóza se stanoví na základě klinického a sonografického vyšetření břicha. Nádory dělohy, bohužel, metastazují do plic a dalších orgánů, proto je víc než vhodné zhotovit rentgenové snímky hrudníku. Jediná možnost volby je u všech tří nemocí kastrace, kdy se samičce chirurgicky odejmou vaječníky, vejcovody a děloha. také prevencí nemocí dělohy je kastrace (provádí se od 6. měsíce věku).

Problémy s porodem u králic nebývají zdaleka tak časté, jako např u fen. Ramlice si většinou poradí sama bez lidské asistence (která je z důvodu stresování nežádoucí!!).  K porodu dochází kolem 30. -32. dne březosti nad ránem nebo v noci. Porod samotný trvá kolem 30 minut. Problém s porodem můžou mít obéznější samičky, nebo samičky se zúženou pánví (po zhojené fraktuře pánve). Pomoc veterináře byste měli vyhledat v případě, že kontrakce trvají déle než 30 minut bez vypuzení plodu a zpozorujete-li zelený nebo silně krvavý výtok.  Porod je pak dokončen lékařem buďto konzervativně stimulací kontrakce dělohy nebo císařským řezem.  Zvlášť u provorodiček nebo samiček, které jsou stresovány může docházet k opuštění mláďat nebo dokonce až k jejich požírání.

Pseudogravidita, neboli falešná březost vzniká, když dojde k ovulaci vajíčka, ale nenastane oplodnění. Příčinou pseudogravidity je hormon progesteron. Samice se  15-16 dní po připuštění jakoby chystá k porodu – staví hnízdo, vyškubává si srst na břichu, může být zvětšená mléčná žláza.  Rozlišit falešnou březost od březosti normální umí zkušený lékař prohmatáním břicha nebo sonografickým vyšetřením už 10.den po připuštění . Většinou není zapotřebí žádná terapie. Samičky trpící často na falešnou graviditou je lepší vykastrovat.

Spirochetóza nebo syfilis králiků je pohlavně přenosná nemoc způsobená baktérií Treponema paraluis cuniculi. Nejčastějším zdrojem nákazy bývá samec, který je nosičem nemoci bez klinických příznaků. První přiznaky vznikají nejdřív 3 týdny po nakažení. Na vulvě, předkožce a penisu se objeví nejdřív zarudnutí a  mírný otok. Pak se vytvoří puchýřky, které popraskají a na jejich místě zůstávají krusty. Nemoc se šíří kolem genitálu a při čištění se dostane i na nozdry, oči a pysky, kde se projevuje stejným způsobem.  Králice často potrácí. Nemoc je potřeba odlišit od jiných zejména kožních problémů  a léčit antibiotiky. Přeléčit by se měly  všechny samice, které byly v kontaktu s nemocným samcem.  Spirochetózu nelze vakcinovat. Prevencí je připouštění samic jenom k „ověřenému“ samci.

Na závěr ještě upozorním na pár zajímavostí: samice chystá hnízdo pro králíčata ze sena a vystýlá ho vlastní srstí, kterou si sama vytrhává na břichu. (v žádném případě se nejedná se o poruchu chování). Králíčata se rodí holá a slepá (pokud je samička krmí, tak je úspěšně odchová i při teplotách pod bodem mrazu). Je dobré do hnízda zasahovat co nejmíň. Některé samičky můžou reagovat na naše zásahy poměrně agresivně a některé dokonce reagují až opuštěním mláďat. Ramlice kojí první týden jenom jednou denně 3-5 minut (králičí mléko obsahuje mnohem víc tuku a bílkovin než mléko ostatních savců). Samička stráví u králíčat minimum času, co může budit dojem, že se o mláďata nestará. Králíčata začínají vidět až 9. den života, z hnízda vylézají kolem 18. – 20. dne.

MVDr. Samuel Evinic

veterinabrandys.cz, veterinapraha.cz

Tetanus je smrtelné onemocnění lidí a všech teplokrevných živočichů. Jeho původcem je bakterie Clostridium tetani, konkrétně toxin produkovaný těmito bakteriemi – tetanospazmin.  Tetanospazmin je vlastně nervový jed, který brání uvolňování svalového stahu, výsledkem je pak ztuhlost až obrna příčně pruhovaných svalů. U lidí se proti nemoci v České republice celoplošně vakcinuje.

Mezi jednotlivými druhy zvířat je rozdílná citlivost k infekci. Nejcitlivější jsou člověk, kůň, ovce a králík. Psi a kočky jsou daleko odolnější k účinkům tetanospazminu, proto se tohle onemocnění u nich vyskytuje spíš sporadicky. U psů se s tetanem nejčastěji potkáváme u přezubujících štěňat, nejvíc postiženým plemenem jsou němečtí ovčáci. Zdrojem infekce jsou spóry Clostridium tetani. Tyto velice odolné bakterie se nejčastěji nacházejí v půdě, stolici zvířat ale i v domácím prachu.  Tetanus se vyskytuje celosvětově. Častější je v oblastech s horkým a vlhkým klimatem a s půdou bohatou na organický materiál (hnojených chlévským hnojem). Pokud se spóry tetanu dostanou do rány, začnou se množit a produkovat toxin. Nejdůležitější vstupní branou infekce u psů je obnažené zubní lůžko po vypadlém zubu v období přezubování. Většina případů vzniká právě ve věku 4 – 7 měsíců, kdy dochází k výměně mléčných zubů. Štěňata ráda okusují různé předměty a tak je jejich kontakt s bakterií poměrně snadný.

První příznaky se obvykle objevují za 5-18 dní od průniku bakterie do organismu. Platí, že čím dál je místo zranění od mozku, tím delší je inkubační doba. Při zranění na hlavě nastupují první příznaky rychle,  již do 48 hodin.  Hlavním příznakem je vždy tuhnutí svalů. Končetiny jsou ztuhlé, napnuté, ze začátku je chůze  toporná, později není zvíře vůbec schopno chůze.  Typické jsou příznaky na hlavě. Pes má atypický výraz –  ústní koutky stahuje příliš dozadu (sardonický úsměv),  oči jsou zapadlé a vystupují v nich třetí víčka. Uši jsou neseny křečovitě vysoko, někdy se dotýkají špičkami. Čelisti bývají v důsledku obrny žvýkacích svalů sevřeny (trizmus), zvíře má problémy s polykáním a sliní. Následkem svalové ztuhlosti zvíře uléhá do boční polohy s hlavou zakloněnou dozadu. K úhynu nakonec dochází v důsledku obrny dýchacích svalů. Pro diagnostiku tetanu neexistují krevní testy. Diagnóza je stanovena na základě typických klinických příznaků.

Terapie tetanu má několik zásad. První je aplikace protitetanového séra. Sérum neutralizuje toxiny, které ještě nepronikly do mozku. Nutné je podávání antibiotik (metronidazol a penicilin G) k zástavě množení klostridí v ráně a tím produkce dalších toxinů. Pokud se najde místo infekce, mělo by být pečlivě chirurgicky ošetřeno. Na tlumení křečí podáváme léky na zklidnění (diazepam, pentobarbital atp). U pacientů neschopných chůze je nutná hospitalizace. Pacient musí být uložen na klidném, měkkém a tmavém místě, aby nedocházelo k zbytečnému dráždění nervového systému. Důležité je pacienta pravidelně polohovat, jinak hrozí vznik proleženin. Pacienti neschopni polykat, musí být vyživováni nitrožilně, případně žaludeční sondou. Efekt terapie by se měl dostavit do 7 dnů, u pacientů s těžkým postižením je někdy potřebná až několikatýdenní hospitalizace. Bohužel, někdy i navzdory nákladné terapii končí tetanus smrtí.

Jedinou spolehlivou prevencí je vakcinace zvířat. Očkování doporučuji hlavně u psů pohybujících se v rizikových oblastech (záplavové oblasti, zemědělská půda, blízkost hospodářských zvířat), u loveckých psů a u německých ovčáků.  Vakcinovat lze štěňata od 3 měsíců stáří.  Nutná je revakcinace za 3-4 týdny a následně každé dva roky.

MVDr. Samuel Evinic

veterinapraha.cz

Jak na blechy

Spousta majitelů zvířat si nechce připustit, že by zrovna jejich mazlíček mohl mít blechy. Přitom se udává, že každý pes bude alespoň jedenkrát za život napaden blechou.  Boj s blechou nemusí být vůbec jednoduchá a ani levná záležitost, jak Vám za chvíli dokáži.

Na světě je kolem 100 druhů blech. Dnes se u nás nejčastěji potkáte s blechou kočičí a psí, méně se vyskytuje blecha lidská, králičí, ježčí či slepičí. Blecha, jak je známo, se živí krví svého hostitele, čímž způsobuje velmi nepříjemné svědění. U citlivějších zvířat se

může rozvinout alergie na bleší sliny. Alergii na bleší kousnutí je schopno vyvolat i jediné bleší kousnutí. Poté, co se samička napije krve, je schopna klást vajíčka. Za svůj život jich naklade až 500. Vajíčka blech padají z napadených zvířat na zem, kde prodělávají postupný vývoj přes larvu, kuklu až po dospělce. Larvy se živí organickými odpadky a výkaly blech, v nichž zůstává nestrávená krev. Po několika dnech se larva přemění v nepohyblivou kuklu. Kukla je nejodolnější stadium – nelze ji zničit chemickou cestou a nevadí jí ani zima. Nejkratší pozorovací doba vývoje od vajíčka do dospělce u blech byla 7 dní. Délka vývojového cyklu je velmi rozmanitá. V ideálních podmínkách net

rvá cyklus déle než 1 měsíc, v nepříznivých podmínkách se může prodloužit až na 8 měsíců. O tom, jak rychle z vajíčka vznikne dospělý jedinec, rozhoduje teplota, relativní vlhkost prostředí a přítomnost hostitele (ideální podmínky jsou teplota18-27C a 70-90% relativní vlhkosti). Dospělá blecha žije průměrně půl roku, v extrémních případech až jeden rok, hladovět vydrží neuvěřitelné 3 měsíce.

S bojem proti blechám není radno otálet, ideální je začít hned při objevení první blechy v psím kožichu. Když dojde k zamoření domácnosti blechami, nepohrdnou blešky ani lidskou krví. Blechy sají několikrát denně. Po bodnutí zůstává na kůži pupenec se středovou krvavou skvrnou nebo velký puchýř, který svědí ještě víc. Boj proti blechám je  nelehký a musí se vést na dvou frontách. Nejdříve je potřeba zlikvidovat dospělce, aby nemohli produkovat další vajíčka, pak je potřeba eliminovat z prostředí vývojová stadia blech.

Dnes je na trhu spousta preparátů. K rychlému zničení dospělců lze použít šampóny nebo pudr, které však účinkují jen v danou chvíli. Výhodnější je použití prostředků s dlouhodobým účinkem, které se buďto nakapou nebo nastříkají na kůži, čímž dojde k jejich vstřebání a vydrží působit až 4 týdny. Blecha, která se napije krve takto ošetřeného zvířete záhy umírá. Dlouhodobé ošetření zvířete je důležité, aby se zlikvidovaly další generace blech a zamezilo se kladení nových vajíček. Bohužel i toho řešení může být  nedostatečné, pokud nedojde k důkladné asanaci prostředí bytu.

Asanace se skládá z důkladné mechanické očisty a použití insekticidů. Nejvíce bleších vývojových stádií se nachází v psím pelechu, boudě, koberci, sedačkách a různých škvírách.  Bezcenné věci je nejlepší spálit, cennější pereme při vyšších teplotách. Často luxujeme (jako dobrý se ukázal parní čistič).  Je dobré boj s blechou doplnit o růstové regulátory. Principem jejich účinku je to, že blecha, která se napije krve, klade vajíčka, která nejsou schopna dalšího vývoje. Extrémně zablešené domácnosti si většinou neporadí bez zásahu profesionální dezinsekční firmy.

Blecha je mezihostitelem tasemnice psí, proto pokud je pes zablešený, potřebuje odčervit i proti tasemnicím. Na závěr je ještě nutno připomenout, že v boji s blechou je nejdůležitější prevence, ideální jsou až několik měsíců působící protibleší obojky nebo tzv. spot-ony účinkující 4 týdny. S výběrem ideálního preparátu pro vaše zvíře Vám určitě rád poradí Váš veterinář.

www.veterinapraha.cz

www.veterinabrandys.cz

Dnes se takříkajíc podíváme na zoubek možná trošku opomíjenému plemeni – malému anglickému chrtovi aneb vipetovi. Rozhodně není úplně běžné potkat na procházce vipeta, patrně za to můžou předsudky k chrtům obecně – ty se dnes pokusím trošku rozbítJ.

Původ:

Jak už bylo naznačeno v úvodu, vipeti mají původ v Anglii, předpokládá se, že plemeno vzniklo cca v polovině 19. Století křížením greyhoundů s teriéry (Old English Black and Tan Terrier) a italskými chrtíky. Další teorie o vzniku plemene předpokládají, že se vipet mohl vyvinout čistě z greyhoundů, respektive byl vyšlechtěn selekcí drobnějších jedinců. Této teorii napovídá i fakt, že mají tendence přerůstat – ikdyž dnešní trend už chce spíše větší zvířata, ale o tom až dále.

V Anglii byli velmi oblíbení při štvanicích na králíky, za což vděčí i názvu „snap dog“.

Vzhled:

Je harmonicky stavěný, elegantní. Hlava je dlouhá, štíhlá, suchá s plochým čelem, postupně se zužuje k čumáku. Čenich nosu má barvu černou, modrou nebo hnědou dle zbarvení. Oči jsou velké, jasné a tmavé. Má chytrý a přitažlivý výraz, posuďte samiJ. Uši jsou složené dozadu, porostlé hedvábnou srstí – u štěňat probíhá několik fází, kdy uši stojí, plandají apod. až se ve finále složí pěkně k hlavě. Hrudník je hluboký, nohy se silnými kostmi dobře osvalené, pokryté velmi tenkou kůží. Ocas má dlouhý, šavlovitý, bez závěsu, ke konci se zužuje. Má měkkou, velmi krátkou a jemnou srst. Co se týká zbarvení, jsou povolena všechna zbarvení a kombinace.

Kohoutková výška se pohybuje u psů 47 -51cm, u fen 44 – 47 cm. Hmotnost pak mezi 12 -13kg, ikdyž v dnešní době se najdou i robustnější psi.

Povaha:

Vipeti jsou naprosto dokonalí společníci. Obecně je vůči chrtům chován předsudek vzhledem k jejich tvrdohlavosti, u vipetů to ale až tak neplatí. Jedná se o velmi chytrého a učenlivého psa, který má velmi přátelskou a otevřenou povahu. Je to pes čistotný a byť je to sportovní plemeno a rozhodně rád běhá, stejně tak se rád věnuje „gaučingu“ v teple domova. Mám tu zkušenost, že jsou to tak trošku až fifleny, např. za deště vrhají po dobu procházky trpitelské pohledy na všechny strany a čím kratší dobu stráví v nepříznivém počasí, tím lépeJ.

Rozhodně mezi jejich přednosti patří pohotové reakce a veliká obratnost, což je předurčuje k lovu. Zde opět musím vyvrátit jeden předsudek. Často slyším, že se vipet nedá pustit z vodítka, anžto hned zdrhne. My bydlíme u lesa a chodíme na procházky na volno. A světe div se, vipet nezdrhá. Obecně ani moc nejdou po stopě, když ale zvíře spatří, můžou za ním vyrazit. Nicméně je to hlavně o tréningu a výchově, znám mnoho vipetů, kteří se nechají odvolat velmi dobře.

Vzhledem k atletickým předpokladům je ale určitě potřeba počítat s aktivními procházkami, na kterých se pes psychicky i fyzicky vyřádí. Ideální je míček a házet a házet a házetJ. Rozhodně se lze ale i velmi úspěšně věnovat agility, dog dancingu apod. Krom obrany zvládne vipet prakticky cokoliv.

Je to pes vhodný pro mě?

Pokud vás vipet zaujal, zkuste si zodpovědět následující otázky:

Můžu mu zajistit pelíšek v teple v domě? Vipeti špatně snášejí zimu a nejsou vhodní pro celoroční chov venku.

Chci se psem pravidelně cvičit (cokoliv)? Vipeti potřebují vybít energii a to nejen tu fyzickou – rádi se učí a vyžadují to. Krom toho je třeba je trošku zkrotit stran přivolání.

Budu mít čas věnovat mu každodenní procházku? To samozřejmě vyžadují všichni psi, ale vipet je sportovec , který se sice rád povaluje na gauči, ale bez pravidelného pohybu by trpěl.

Pokud jste si na tyto otázky odpověděli kladně, pak je vipet pes možná právě pro vás. Můžete získat výborného přítele, se kterým užijete spoustu zábavy venku a příjemně si odpočinete i doma. Zkrátka ideálJ.

Čím dál častěji se do chovů dostávají exotičtí hlodavci, mezi které rozhodně patří i myš zebrovaná (Lemniscomys barbarus). Díky své snadné ochočitelnosti a netradičnímu vzhledu se můžou stát ozdobou každého chovu. Krom toho jako většina afrických myší prakticky nepáchnou – jsou tedy vhodné i do bytu.

Myši zebrované mají původ v Africe, kde se vyskytují na severu kontinentu, zejména v okolí středozemního moře přes Súdán až po východní Afriku. Obývají travnaté a křovinaté oblasti, nevyskytují se přímo na pouštích.

Vzhledem ke způsobu života v travinách si s oblibou staví travní kulovitá hnízda, ve kterých tráví spoustu času. Žijí povětšinou samotářsky.

Velikostně jsou oproti naší myši domácí robustnější, tělo dospělých „zeber“ dosahuje cca 9-12 cm, ocásek bývá ještě delší. Ocas je lámavý a při chovu vícero myší pohromadě dochází k častému poškození, zejména špičky ocasu. Zvláštnost, co jsem vypozoroval v chovu je, že se myši rodí s různou délkou ocasu – některé s typickým dlouhým ocáskem a některé s krátkým, ale nikoliv pahýlem. Určitě se nejedná o případ, kdy by jim ocásky uhryzali rodiče. Zvažoval jsem i možnou souvislost s pohlavím, což se ale neprokázalo – s dlouhým ocasem se rodí samci i samice a naopak. Může tedy jít o nějakou degeneraci vzniklou v zajetí anebo bůhvíproč to ty myšky dělajíJ.

Co se týká krmení, nejsou myši zebrované nijak náročnými chovanci. Podáváme směs zrnin a granulovaného krmení pro drobné hlodavce, jako doplněk zeleninu + něco na okus. Zde je vhodný minerální kámen, ze kterého krom obroušených zubů myši získají i nezbytné minerální látky. Potravu lze samozřejmě zpestřit i tyčinkami a dropsy jako pamlsky (skvělé na ochočení), ale s mírou,a by myši netloustly. Vodu zajistíme v misce nebo napáječce (pohodlnější).

Pokud plánujete myš zebrovanou jako mazlíka, dá se doporučit. Zezačátku bývají dost plaché, ale postupem času se dají velmi dobře ochočit, nechají se vzít na chvíli do ruky apod. Já každopádně preferuji spíše chov „na koukání“, nicméně je dobré myši na manipulaci zvyknout. Jako obrovské plus musím konstatovat fakt, že za celou dobu chovu mě žádná myš zebrovaná nikdy nekousla, ba se o to ani nepokusila! Konfliktní situace řeší vždy skokem a útěkem (skáčou velmi dobře!), když je ale i proti jejich vůli polapíte (pozor na ocas), jsou velmi klidné.

Jak zařídit bydlení? Pro pár myší vybereme klec o rozměrech alespoň 60 x 40 x 40. Lze použít i skleněné terárium / akvárium – v případě akvária je nutné je seshora zakrýt pletivem, jinak myši rychle utečou. Pokud volíte klec, měla by mít hlubší plastové dno, myši mají rády vyšší vrstvu podestýlky.

Jako podestýlku lze použít hobliny, Asan (papírové peletky) a jiné, mě se nicméně nejvíc osvědčily hobliny – dobře se v nich myškám noruje.  Podestýlku dáme ve vyšší vrstvě, k tomu přidáme rovněž vyšší vrstvu sena. Seno je důležitá součást a myši by ho měly mít dostatek – staví si z něj hnízda a samozřejmě ho i v menší míře konzumují. Jako alternativu pro stavbu hnízda lze použít dřevitou vlnu nebo kokosové vlákno, obojí mám v chovu dobře ozkoušené.

Je vhodné klec doplnit i domečkem, myši ho uvítají. I v takovém případě je nutné přidat dostatek sena k vystlání.

Odchov mláďat:

Myši zebrované jsou březí 4 týdny, zpravidla se rodí 4-5 mláďat. Ta se rodí holá a slepá, už první den jsou na nich ale jasně patrné proužky. Mláďata odstavuji zhruba po měsíci, tedy v době, kdy už samici čeká další vrh. V té době už se dá docela dobře určit i pohlaví mladých myšek.

Pokud Vás tyto poněkud netradiční, ale rozhodně zajímavé myši zaujaly, mohu je do chovu jen doporučit – nekonfliktní povaha, snadný chov a „bezzápašnost“ z nich dělají ideální chovance.

Navzdory svému názvu se tento článek nebude zaobírat kritikou či sledovaností pulpových animáků 80. let, ale něčím zcela odlišným – chovem veverek. Pořídit si vlastního živého Chipa nebo Dalea totiž není žádná potíž – zemní veverky se  těší čím dál větší oblibě.

Zemní veverka – není to hloupost?

Není. Burunduk páskovaný, kterým se budeme v tomto článku zabývat, tuto představu naplňuje dokonale (stejně jako jeho severoamerický kolega „chipmunk“ – předloha zmiňovaného seriáluJ). Jedná se o hnědě zbarvenou veverku s pěti pruhy na zádech, dorůstající zhruba poloviční velikosti než naše veverky. Žije převážně na zemi, ve které si hloubí nory, které slouží zároveň jako úkryt a jako zásobárna. Burunduci v norách shromažďují zásoby na zimu. Umí samozřejmě velmi dobře šplhat po stromech i skákat z větve na větev, nicméně dost často se drží „při zemi“.

Burunduci jsou rozšíření na severní polokouli a to od Finska až po Japonsko, jejich největší populace je ovšem v Rusku –na Sibiři. Už z toho lze usoudit, že je burunduk vhodným chovancem i do našich podmínek a to i na chov ve venkovní voliéře. Tyto veverky žijí v přírodě v koloniích, jednotliví členové se mezi sebou dorozumívají hvízdáním a skřeky – což pro chovatele slibuje možnost sledovat zajímavé sociální chování při chovu více jedinců.

Živí se zejména rostlinami (ovoce, výhonky, listy, květy…), ale i houbami, larvami a dalšími živočišnými prvky.

Jsou aktivní ve dne, což je další plus pro jejich pořízení. Dožívají se cca 10 let.

Jak na chov?

V první řadě je třeba rozmyslet dvě věci – zda chceme chovat jedno či více zvířat, a zda budeme burunduky chovat doma nebo ve venkovní voliéře.

Osobně do začátku doporučuji jen jednu veverku, pro pár a více je zapotřebí značně větší prostor, aby se vzájemně nenapadaly. Rovněž se samotný burunduk lépe ochočuje, ikdyž přijdete o jejich skupinové chování. Co se týká indoor / outdoor chovu, rozhodně doporučuji spíše vnitřní klec, kterou lze v případě potřeby (dle chuti) mít i venku. Vybudování venkovní voliéry je dosti náročné, jelikož musíte počítat i s tím, že veverky se snadno podhrabou – a rovněž se ve velké voliéře hůře ochočují.

Poslední věcí, kterou je třeba rozmyslet (stejně jako u každého zvířete) je čas, který jste schopni burundukovi věnovat. Rozhodně je potřeba věnovat dost času jeho ochočení, což u mladých zvířat jde dobře, ale tak jako tak je zapotřebí trpělivosti. Neochočený burunduk by vám jistě moc radosti nedělal.

Pokud jste se tedy rozhodli si burunduka pořídit, pojďme mu zařídit ubytování:

Pro jedno zvíře doporučuji klec s plochou dna alespoň 0,5 m2 a poměrně vysokou  – veverky jsou totiž velmi aktivní a rády šplhají. Většinu dne stráví pátráním po potravě a tomu by měla odpovídat i ubikace. Klec by rozhodně měla mít i na podlaze kovový rošt – jinak se burunduk prokouše ven.

Jako podestýlku na dno klece lze použít hobliny, pokud nechceme aby burunduk vyhazoval hodně podestýlky ven, lze použít např. dřevěné peletky apod. Určitě burunduk ocení alespoň v části klece trochu přírodní zeminy, ve které bude norovat.

Dále klec doplníme větším množstvím větví, žebříků a obecně hraček a prolézaček. Dobře se osvědčily hračky prodávané pro papoušky v kombinaci bavlna – dřevo. Takto rozčleněný prostor nabízí burundukovi celodenní vyžití a zábavu.

V neposlední řadě umístíme do klece domečky – může být i jen jeden, ale osobně doporučuji dva: veverky si z jednoho udělají zásobárnu a z druhého nocležištěJ. Samozřejmostí jsou misky na krmení, rozhodně by měly být keramické nebo kovové, plastové burunduk rychle zničí. V případě, že používáte napáječku, je ideální ji přichytit zvenčí tak, aby burunduk nedosáhl na plastové části – jinak o ni přijdeteJ.

Krmení:

U krmení se osvědčilo dávat spíše menší množství jídla a hlavně – často kontrolovat spižírnu! Často se stává, že miska je brzy po nasypání prázdná, což ale neznamená, že je burunduk najezený, a že má hlad! Naopak, když po pár dnech zvednete domeček, vysype se na vás hromada zrní, oříšků a dalších pochutin, následovaná tlustou veverkouJ. A tlustá veverka není zdravá veverka…

Burunduci mají opravdu tendenci k tloustnutí, kterou je potřeba hlídat. Rovněž si rádi vybírají jen to co jim chutná –  pozor tedy na oříšky a slunečnici – opět velmi tučné potraviny. Hlavně nepodléhejte tomu, že burunduk nic jiného než oříšky nebaští – jen to zkouší a je třeba vydržet. Oříšková monodieta by mu značně zkrátila život…

Zvláštnosti v chovu:

Pro burunduky je typický zimní spánek. V přírodě zimují od října do března, v zajetí je to věc silně individuální. Někteří opravdu usínají, jiní mají jen omezenou aktivitu, kdy většinu dne prospí a jsou vzhůru např. jen 4 hodiny denně. Je důležité jim v tomto období dopřát klid a příliš je nerušit, rozhodně pak nebudit – opět se to negativně promítá v délce života.

Zvuky – burunduci ovládají docela širokou škálu zvuků, nejvíce se projevují až po čtvrtém roce života. Je to další plus, čím vás tohle zvíře v chovu rozhodně zaujme. Nemusíte mít strach, zvuky nejsou nijak hlasité a nebudou vás rušit.

A jsme u konce – pokud vás zemní veverky, resp. v tomto případě burunduci zaujali, přeji hodně zábavy při jejich chovu, rozhodně je to zvíře, do kterého se vyplatí investovat – vrátí vám to svou aktivitou a chováním, které jen tak u nějakého dalšího hlodavce nenajdete.

Na závěr snad ještě legenda o tom, proč má burunduk pět pruhů.

Kdysi dávno pořádala zvířata velkou poradu o tom, zda má být stále jen den anebo noc. Po dlouhé a vášnivé diskusi začal náhle jeden burunduk zpívat: „Svět má být světlý, proto musí být den“. Medvěd, který zastával noc začal mručet: „Svět má být temný, proto musí být noc“. Mezitím co burunduk zpíval, začalo vycházet slunce a začalo se rozednívat. Zvířata, která upřednostňovala noc začala být na burunduka naštvaná, jelikož si myslela, že přivolal den. Medvěd, který zastával noc se tak na burunduka rozhněval, až se po něm ohnal tlapou. Burunduk sice stačil utéct dírou ve stromě, ale i tak mu medvědova tlapa přejela přes záda. No a od té doby má burunduk pět pruhů na zádech…

Hledáte zajímavého, dobře ochočitelného papouška? Pak právě možná vás osloví jasně zelený mníšek s šedým bříškem. Nenaučí se sice mluvit, dopřejete-li mu ale dostatečnou péči, odmění vás za to spoustou hodin zábavy strávených při pozorování jeho specifického chování – a je na co koukat!

Co je ten papoušek vůbec zač aneb trocha teorie úvodem:

Jedná se o středně velkého papouška, dorůstajícího cca 30 cm. Zbarvený je jasně zeleně, pouze náprsenka je šedivá. V dnešní době se už ale chová velká spousta barevných mutací, máte-li tedy rádi barvičky, rozhodně je z čeho vybírat.

V přírodě obývají zejména řídce zalesněné krajiny, jsou to ale typičtí synantropové – velmi často se vyskytují v blízkosti lidských obydlí, polí, zahrad. Možná díky tomu si v zajetí snadno uvykají a jedná se o dobře ochočitelné ptáky. Jejich domovinou je Jižní Amerika, část oblasti výskytu zasahuje i do USA.

Živí se zejména semeny, bobulemi, ořechy, květy, ale i hmyzem a larvami. Jelikož neopovrhnou ani uměle pěstovanými plody, jsou ve volné přírodě schopní napáchat i slušné škody na polích.

Zajímavosti:

Papoušci mniší žijí v koloniích, které mohou čítat až 100 ptáků! Celá kolonie se podílí na stavbě obrovitého kulovitého hnízda, které slouží jako úkryt a hnízdiště pro všechny ptáky v kolonii. Hnízdo samotné má několik vchodů a uvnitř je rozdělené na mnoho sekcí, vždy pro každý hnízdící pár jedna.

Hotové hnízdo může mít v průměru i několik metrů.

Tento zvyk je u papoušků naprosto ojedinělý – žádný jiný druh podobné stavby nebuduje. V okolí hnízda se vždy zdržuje několik ptáků a v případě blížícího se nebezpečí spustí křik. Celé hejno se pak rychle vrací do bezpečí hnízda.

Vzhledem ke svému původu, kdy jejich rozšíření sahá až k Patagonii, nemají „mníšci“ problém ani s našimi klimatickými podmínkami, což mimo jiné umožňuje celoroční chov ve venkovní voliéře.

Před pár lety bylo v rámci pokusu vysazeno cca 10 zvířat v blíže neurčené lokalitě na Moravě poblíž rybníka. Vrby se papouškům natolik zalíbily a okolní pole skýtala natolik potravy, že po několika letech bylo možno v obrovských hnízdech u rybníka pozorovat skoro stovku ptáků! Jejich nálety na okolní pole se už ovšem méně líbily místním zemědělcům, papoušci tedy byli nuceně odchyceni.

Kolonie vzniklé z ptáků uniklých z chovu jsou ale potvrzené v Itálii, Belgii a Španělsku. U nás snad několik menších taky.

papoušek mniší

Začněte prostornou klecí, která by měla mít silnější drátky, přeci jen se jedná o robustnějšího papouška se silným zobákem. Mníšci jsou velmi společenští, pokud nebudete mít zase tolik času, který byste mohli papouškovi věnovat, zvažte pořízení dvou a tomu uzpůsobte velikost klece.

Samozřejmostí jsou misky na krmení a vodu, použít lze jak plastové, tak nerezové šroubovací, které doporučuji – jsou téměř nezničitelné. Neměli bychom, jako u všech ptáků, zapomenout na písek či grit, který jim pomáhá rozmělňovat potravu.

Posledním, zato však o to důležitějším vybavením klece jsou bidla a hračky k okusování  - jednak se starají o obrus zobáku, ale velkou měrou i o zábavu pro papouška. Rozhodně lze jen doporučit hračky a bidla ze dřeva, které ptáci s oblibou likvidují, osvědčily se však i bavlněné provázky (v kombinaci se dřevem nepřekonatelné). K obrusu zobáku doporučuji rovněž sépiovou kost, ze které papoušek rovněž získá dostatek minerálů.

Ke krmení použijte směs pro střední papoušky, kterou doplňujte ovocem, občas můžete pro zpestření koupit např. moučné červy.

Pokud byste chtěli chovat papoušky mniší ve venkovní voliéře a to i celoročně, platí stejné podmínky. Část voliéry musí být ale zastřešená a chráněná před větrem (zateplená budka), aby na ptáky nepršelo a aby neprochladli. Jinak snesou i výrazné mrazy.

Při chovu ve voliéře nejlépe vynikne jejich skupinové chování, zvláště když jim poskytnete dostatek proutí a klacíků ke stavbě hnízda.

Mnoho zábavy při chovu tohoto obyčejného neobyčejného papouška!