Hadi jsou bezesporu fascinující zvířata. Už od počátku lidstva jsou opředeni klubkem záhad a mýtů. Mnohdy byli uctíváni, byla jim přikládána nesmrtelnost a nadlidská moc. Často jsou pak spojováni se zlem a pohled na ně je negativní. Koneckonců to byl had, kdo doslova „ukecal“ Evu k ochutnání jablka a což teprve taková Medúza s klubkem jedovatých hadů ve vlasech – nic příjemného.
Když ale pomineme dávné báje a legendy, i dnešní společnost je protkaná spoustou pověr o schopnostech hadů. Vybral jsem šest nejzajímavějších, ale počítat by se daly po tuctech. Mnohdy jsou to až úsměvné historky, je ale s podivem jak hluboce jsou zakořeněny v podvědomí lidí. Jeden vedle druhého zde vyvráceny. Chceme-li pochopit hady a jejich chování, nezbývá než je bedlivě pozorovat. Pojďme tedy bořit mýty!
1. Hypnóza
Mýtus: jedním z nejčastějších mýtů je, že had dokáže svou kořist uhranout pohledem. Tato pověra má nejspíše základ v pozorování případů, kdy lovená kořist „ztuhne“ na jednom místě.
Realita: Hadi mají ve skutečnosti poměrně špatný zrak a reagují spíše na pohyb. V případě, kdy se kořist přestane hýbat, prostě zírají do místa, kde ji zaregistrovali naposledy a čekají, až se znovu pohne. S hypnózou či uhranutím to má však pramálo společného, ač to tak může vypadat – pocit hypnotického pohledu ještě umocňují hadí oči bez víček, tedy bez mrkání.
2. Saní mléka
Mýtus: hadi v noci zalézají do chlévů a sají mléko kravám a kozám. Americké korálovky si dokonce díky této legendě vysloužily lidový název „milksnake“.
Realita: hadi nejsou fyziologicky přizpůsobeni k saní, tedy i v tomto případě se jedná o mýtus. Ten pravděpodobně vznikl na základě častějšího výskytu hadů u stodol a chlévů, což ovšem souvisí se zvýšeným výskytem hlodavců, kteří tvoří jejich potravní spektrum.
3. Hadí kolo
Mýtus: až příliš často jsem se setkal s názorem, že had se dokáže kousnout do ocasu a vytvořit tak kolo, načež se kutálí vpřed. Už kamarádova babička nás kdysi na chalupě varovala, že když potkáme ve stráni zmiji, musíme utíkat do kopce, protože z kopce by nás zmije díky kutálení rychle dostihla.
Realita: Ač je faktem, že had si určitě tlamou k ocasu dosáhne, není zde důvod, aby se do něj zakusoval a rozhodně hadi nejsou anatomicky přizpůsobeni ke kutálení. Jejich jediným pohybem tedy zůstává plazení.
4. Měření páníčka
Mýtus: traduje se zejména u velkých krajt a hroznýšovitých, když je někdo chová na volno. Had se natáhne např. vedle postele. Prý si tak měří svého majitele, jestli už ho může sežrat.
Realita: Had prostě leží natažený, protože chce ležet natažený. Jejich mozek nemá schopnost „měřit“ a krom toho, had bude lovit kořist, která je pro něj adekvátní, nebude plýtvat energií na něco, co nedokáže pozřít. A majitele rozhodně pozřít nedokáže
5. Polykání mladých
Mýtus: podle mnoha lidí polkne hadí matka v ohrožení svoje mláďata a až nebezpečí pomine, zase je vydáví.
Realita: hadi nakladou vejce/porodí mladé a tím většinou jakákoliv starost o mladé končí. Mýtus pravděpodobně vznikl na základě pozorování některých hadů, jak pojídají jiné. Ophistofágie není u hadů nijak výjimečná, nicméně i v tomto případě hadi nepojídají příslušníky svého rodu (ikdyž výjimky jistě potvrdí pravidlo).
6. Hadi v ostrém slunci oslepnou
Mýtus: podle některých urban legend hadi v horkém létě a ostrém slunci oslepnou – také proto se prý drží spíše ve stínu a vylézají v podvečer.
Realita: Ve chvíli, kdy se u hada blíží ekdyse (svlek pokožky), zakalí se oči modrou/šedou barvou. Had v tomto období téměř nevidí, to je fakt. Nicméně svlek pokožky se řídí jen a pouze růstem hada, rozhodně ne v závislosti na počasí. Mýtus mohl vzniknout na základě toho, že v teplém období jsou hadi aktivnější a mají dostatek potravy, jsou tedy i častěji k přistižení při svleku.
Loading ...
